Syn pána zla - 55. kapitola

Ron, Hermiona a Ginny byli ráno na snídani nejdřív ze všech nebelvířanů. Albus Brumbál je ohromeně sledoval, tak brzo ráno je v neděli ještě neviděl.

„Ale, ale... můžete mi vysvětlit, co tady děláte tak brzy ráno?" zeptal se milým hlasem ranních ptáčat.

„My... jsme si přivstali. Pane profesore, musíme s vámi nutně mluvit. S Vámi a profesorkou McGonagallovou."

Brumbál mírně svraštil obočí. Hermionino prohlášení znělo naléhavě.

„Jistě, proč ne? Pojďte se mnou," kývl.

Ron jen zaskuhral, protože ještě nedojedl svou snídani, kterou si tak pečlivě naložil. Přesto ale vstal.

Brumbál je odvedl do jeho pracovny, kde se na ně pozorně podíval.

„Tak, mládeži... co potřebujete? Týká se to Harryho... tedy... Alecta?" Brumbál si pořád nemohl na změnu Alectova jména zvyknout.

„Ne, i-když jsem si jistá, že v tom má prsty," připustila Herm.

„V čem??" Brumbálova zvědavost byla doslova hmatatelná.

„Neměl byste zavolat profesorku McGonagallovou?" Hermiona byla značně netrpělivá, protože už byli určitě dvě minuty v Brumbálově pracovně a oni všichni pořád ještě stáli, jen ředitel si seděl.

„Samozřejmě."
Ron, Hermiona i Ginny jen vytřeštili oči, když Brumbálově židli najednou „vyrostly" kolečka a ředitel jen dojel ke krbu, kouzlem si přivolal prášek, který líně vhodil do krbu a zařval:

„Mirvuš, teda... Minervo?? Byla bys-te tak laskavá, a přišla sem? Do mé pracovny?"
Mládež si vyměnila ohromené pohledy.

„Jasně, Albusi, hned přifrčím. Zapomněla jsem si tam včera něco?? Nebo jsme něco zapomněli vypít? Stačí říct, dnes je neděle, času máme dost... Pozveme i Hoochovou? Ta je sice alpa-"

Hermiona ani ostatní si nikdy nedokázali představit, že Brumbál by někdy dokázal takhle zrudnout.

„E--- ne, Minervo, zadrž!! Jsou tady slečny Grangerová a Wesleyová, také pan Wesley."

„Ach... tak... hned jsem tam. SAKRA!!" všichni v pracovně si byli jisti, že to SAKRA neměli slyšet.

Brumbál rozpačitě odjel na jeho židli zase zpátky ke stolu a začal se přehrabovat v pergamenech, které tam byly.

„Kam jsem to jen..." Ron si najednou všiml asi osmi prázdných lahví nejrůznějších druhů alkoholů. Stoprocentně rozeznal koňak, ohnivou whisky a máslový ležák. Ty ostatní neznal, ale jeho zrak mu dovolil přečíst: Vodka, hruškovice.

Jakmile si uvědomil, co se tady včera muselo dít, chtěl se začít smát, ale jaksi mu zaskočila slina, takže se začal dusit. Na jedné straně to mělo tu výhodu, že Brumbál nepřišel na to, že se chtěl začít smát. Na druhé straně se nemohl nadechnout, protože slina v jeho plících mu bránila průchodu vzduchu. Ron byl o deset sekund později ještě červenější než Brumbál.

Hermiona dělala co mohla, ale Ron se dusil stále. Brumbál teď zíral na Rona skoro se škodolibou radostí v očích, když viděl, že je červenější, než on sám.

„PANE PROFESORE!!! NECHTĚL BYSTE NÁM POMOCI??" zařvala nepříčetně Hermiona.

„Hm... ano?" Brumbál se konečně vzpamatoval a mávl hůlkou, jakoby odháněl mouchu. Ron padl zmoženě na zem. Ohromně sípal. Nemohl věřit tomu, že Brumbál na něj jen zíral a že mu vůbec nepomohl!! Až po Hermionině vyzvání se k něčemu rozhodl, jako by potřeboval povolení.

„Můžete mi říct, co se to tu děje?" Minerva McGonagallová

Hermiona klečela u Rona spolu s Ginny a Brumbál seděl za stolem, pořád ještě rudý.

„Albusi? Můžete mi říct, co se tady stalo?"

Brumbál konečně pohlédl na McGonagallovou, která byla taky poněkud červenější.

„No, pan Wesley se začal dusit. To je vše, co bych vám mohl, Minervo, říci."

Ron konečně popadl dech a postavil se.

„Tak, pane profesore!! Abyste věděl, tak jsme se rozhodli, že se pokusíme změnit školu!! Já, Hermiona i Ginny! Nashledanou. Pane profesore, paní profesorko!" Ron se otočil a odešel i s Ginny a Hermionou pryč.

„Co to bylo, Albu?"

„Nevím, Miner," zašeptal Albus Brumbál, muž, který se evidentně vracel do pubertálních let.

Když byli docela dost daleko od ředitelovy kanceláře, tak Hermiona, Ron i Ginny vyprskli smíchy.

„To... to se ti tedy opravdu povedlo," sdělila Ronovi Hermiona mezi jednotlivými výprsky smíchu.

„Že? Taky si myslím."

O den dříve... (sobota večer)

Alecto pozorně sledoval dění v jeho okolí. Kolem páté hodiny se do jejich pokoje nastěhovalo asi osm děvčat a od té doby jen štěbetaly, štěbetaly a štěbetaly. Jak únavné, že? Alecto se opravdu dobře bavil. Takhle se za poslední dny už dlouho nenasmál.

„Alecto, chápu, že se asi dobře bavíš, stejně jako zde přítomný Jerry, Alechandro a Ted, ale opravdu už musíme jít na ten školní trest," Jean vypadal opravdu pobaveně.

„Jasně, já s tím nemám problém," kývl Alecto.

„Souhlas, jdeme!" všichni se naráz postavili a odešli. Děvčata šla do svých pokojů, chlapci vyrazili soukromým místnostem k profesoru lektvarů.

„Ve které části hradu je učebna lektvarů?" ozval se Alecto.

„Jsou v podzemí, jako ve většině škol. Je tam perfektní klimatické prostředí, které vyhovuje přípravě lektvarů. Učebny lektvarů jsou tu tři, každá pro jinou úroveň lektvarů. Začátečníci, pokročilí a experti. My jsme kategorie pokročilých, ale už jsme v této skupině elita. Příští rok budeme už v kategorii experti, na to se fakt těším. Zítra máme lektvary, bude to sranda, chtěl bych tě vidět... v akci. Bude to opravdu sranda!" Jerry se úplně rozplýval.

Alecto se mírně zamračil.

„Proč si myslíš, že to bude sranda?" nechápal.

„Protože profesor si hodně rád přezkouší své nové studenty," doplnil Ted.

Alecto se na něj ohromeně podíval.

„To snad nemyslíš vážně!!"

„Naprosto, vybereš si nějaký lektvar, který přímo před zraky studentů namícháš. Většinou se to studentovi povede, ale někdy se už stalo, že třeba omylem přidal špatnou přísadu... však víš, a pak prostě vybuchl... kotlík," přisadil si i Alechandro.

„Ale jo, fakt, nekecají! Taky jsem si to zažil," zasnil se Jean. Všichni kopali za stejnou stranu. Alecto absolutně netušil, jestli si z něj dělají srandu, nebo ne.

„Tak, a jsme tady! Tohle je kabinet profesora lektvarů, ale nezaručuju vám, že nepůjdeme do jeho soukromé části hradu."

„Soukromé části hradu?" Alecto byl překvapenější než předtím.

„Jasně, v Bradavicích nemají profesoři vymezenou část hradu, kde můžou přebývat? Samozřejmě, že to není kdovíjak velké, jsou to asi tak dva až tři pokoje, prakticky takové apartmá, asi stejně velké, jako to naše. Munge vyznává luxus, ale nic moc okázalého. Má rád své pohodlí a klídek, ale to je asi tak vše, co ti o něm můžu říct, nijak jsem ho nestudoval... dopodrobna," Jerry se zasmál.

Alecto si jako jediný všiml, že profesor Munge stojí na začátku chodby a s přimhouřenýma očima sleduje Jerryho.

„Pane profesore, myslel jsem, že jste v kabinetě," Alecto se rozhodl, že to bude on, kdo upozorní Jerryho na profesorovu přítomnost.

„Ha ha ha, Alecto. My jsme na rozdíl od tebe s tím lektvarem nevtipkovali, ale ty jsi dnes samý fór, že??"

„Nemyslím si, Jerry, a jsem rád, že jste mě nestudovali," Jerry se okamžitě přestal smát a ztuhl. Otočil se a oči mu málem vypadly z důlků.

„Pane... p-profesore! Vy jste tady? Ale měl jste být tam! Jakože tam jste, když tam být nemáte a máte být někde jinde? Posloucháte studentské drby tajně vždy? Měl byste na nás čekat a ne nás tajně studovat!!"

„Jerry, nemyslím si, že jsem vás studoval! Já zde nejsem od toho, abych studoval, od toho jste tedy vy, ale nemáte studovat profesory, ale KNIHY A NABÝVAT VĚDOMOSTI!! NIKOLIV NAPROSTO SPROSTĚ.... ŠMÍROVAT!!" Munge byl evidentně pobavený, ale přesto zdůraznil poslední části věty.

„Pane profesore, já studuji... KNIHY! Nikdy bych si nedovolil šmírovat Vás nebo někoho jiného!!!" Jerry byl šokován. Jak si o něm mohl tohle myslet? Zvlášť jeho favorit mezi profesory!!

„Nesmíte si myslet, že jsem někoho šmíroval nebo něco podobného-"

Pierot se ale začal smát.

„Nic si nemyslím, Jerry. Už dost," přešel kolem ohromeného Jerryho a otevřel kouzlem dveře.

„Prosím, vstupte, trestanci."

Alecto se musel zašklebit nad tímto... oslovením.

Alecto ztuhl překvapením. Představoval si to tady podobně jako u Severuse v kabinetě, ale šeredně se ve svých „představách" zmýlil.

Profesor Munge měl všechno hezky elegantní a už na první pohled pohodlné. Vedle krbu byly čtyři pohodlná křesla s malým stolečkem, kolem zdí byly skříňky, ve kterých byly pravděpodobně nějaké knihy nebo přísady do lektvarů, taky tam ale mohly být nějaké dokumenty... Alecto to vlastně nepotřeboval vědět.

To, co věděl bylo jasné, na skříňce nejblíže k němu, byl překrásný čajový servis.

„Pánové, dáte si čaj?" profesora zaujal Alecto, který si to tam zamyšleně prohlížel.

Profesorův stůl stál uprostřed kruhové místnosti. Ten stůl byl překrásný! Velký, opravdu prostorný, ale přitom jemný. Za ním byla pohodlně vypadající polstrovaná židle.

Na zemi byl položen chlupatý koberec, který měl modrou barvu.

Zdi byly vymalovány světlounce modrou barvou, nábytek byl hnědý a židle měla výjimečné červenozlaté polstrování.

„Sedněte si, popovídáme si."
Všichni kluci už seděli, profesor vykouzlil ještě jedno křeslo ke krbu, Alecto ovšem stále stál a rozhlížel se.

„Alecto, budeš tam stát celou dobu, nebo se k nám připojíš?" Pierotovo pobavení bylo jasně znát.

„Sednu si, já jen..." Alecto se posadil.

„Co?"

„Já jen, že to tady nevypadá, jako v kabinetě profesora lektvarů. To je všechno."

„Nevypadá to tady jako v kabinetě profesora lektvarů? Proč myslíš?" Pierot si chlapce zamyšleně prohlížel. Tohle už mu říkalo několik lidí.

„Protože v Bradavicích měl Severus, tedy... profesor Snape v kabinetu spoustu všelijakých potvor naložených v láku, ale vy nic takového nemáte. Severus, vlastně profesor Snape, byl tak trochu...temnější povahy. Navenek, ale ve skutečnosti takový není."

„Ty znáš Severuse Snapea? To je ten největší mistr lektvarů na světě!! Měl jsi ohromnou čest, že tě učil!!" vyprskl ohromením profesor.